JEDINÝM APRÍLOVÝM STOPAŘEM VE SKANDINÁVII

Aneb dvoutýdenní sólovýlet ze Stockholmu za Norskými horami a fjordy a za poznáním sebe sama.

Obsah

Před cestou a o cestě

Roční studijní pobyt ve Švédsku jsem započal druhý srpnový týden cestou na sever do Luleå, kde jsem se tak trochu učil švédsky a tak trochu poznával okolí, švédy a zahraniční studenty. Vrcholem tamního pobytu byla cesta na nejvyšší Švédskou horu Kebnekaise, jež mě naprosto uchvátila. Asi to bylo někdy nedlouho poté, když jsem již nějaký čas studoval ve Stockholmu, kdy jsem opět zatoužil po strmých horách a po cestě. Zima se však blížila, studium si žádalo větší porci času než jsem očekával a tak jsem si cestování naplánoval až na jaro.

Okolo velikonoc se urodily dvoutýdenní prázdniny a hned poté týden na opravu zkoušek. Dohromady tedy tři týdny volna - to už je čas, kdy cesta má šanci člověka pohltit a vytrhnout z denodenních starostí a shonu. A to je zřejmě to, co tu a tam potřebuji. Podívat se svůj život z jiné perspektivy. Rozloučit se na čas s pohodlím a rychlostí městského života, které člověka osvobozuje a svazuje zároveň. Vyměnit pobývání v soukolí civilizace za určitou osobní svobodu v přírodě.

Poddat se cestě znamená vzdát se na čas pobývání v čase a žít na místo toho v prostoru. Čas samozřejmě ubíhá, ale jeho plynutí v podstatě nic neznamená - co je důležité je místo, kde se člověk nachází, odkud směřuje a kam jde. Oproštění se od času (a rytmu, jež nám hodinky udávají) chvíli trvá. Rozličné starosti jen pomalu doznívají v hlavě a s tím jak se blíží konec cesty se znova začínají hlásit. Člověk má zpočátku jasný cíl - který pro mě znamenal chození po horách - a představu jak dlouho může jeho uskutečnění trvat a jaké prostředky bude třeba přibližně vynaložit. Jenže toto všechno je cesta schopná v mžiku změnit a člověk se tím navíc nesmí trápit. Trápení totiž neznamená nic jiného, než být duchem na jiné cestě než je právě ta po níž kráčím. A být na cestě takříkajíc celým člověkem bylo právě to, ač jsem se snažil a čemuž jsem se doopravdy přiblížil jen párkrát. Vybavuji si pouze dva takové dny, a ty se mi z perspektivy studentské koleje a sedíc u počítače, jeví dočista jako sen. Oba okamžiky spojuje cesta po vrcholcích hor - cesta obtížná a krásná, cesta uchvacující a podmanivá. První se odehrává v zasněženém království pohoří Gråsida nad městečkem Voss a druhá ve vrších na východ od Bergenu. O obou se ještě rozepíši, ale všechno pěkně popořádku.

Dosud jsem nevyrazil a nacházím se ve Stockholmu. Je neděle 3. dubna 2004 a balím se na cestu. Nejdůležitější vybavení jsem si půjčil: stan, spacák a ešus. Zbytek mého batohu obsahuje především jídlo, trochu oblečení, foťák, filmy a kupu užitečných drobností. Na internetu jsem si našel mapy (viz odkazy) mnoha pohoří centrálního Norska a ve škole si je zdarma vytiskl, internet mě též zpravil o počasí na nadcházející dny a předpověď to byla nemilá: v následujících deseti dnech se to mělo mračit a pršet skoro v celé Skandinávii, přičemž čím blíž Atlantickému pobřeží, tím víc. Budík mě vzbudil v pondělí ráno, kouknu z okna a prší. Na stopování ani pomyšlení, a tak jsem spal dál, poněkud zkroušen co teď. Odpoledne se ale ukázalo v jiném světle. Pršet postupně přestalo, a když jsem zašel na Odenplan koupit si fix na stopařskou cedulku, ukázalo se i sluníčko. Řekl jsem si tedy, že nejspolehlivější předpověď je počasí je taková, že zítra bude podobně jako dnes a že pokud nevyrazím hned, nikam nedojedu.

Rovinatou krajinou ze Stockholmu do Karlstadu

Před pátou odpolední jsem vzal batoh na ramena a vyrazil. Na ceduli jsem si napsal Örebro a na druhou Oslo. Dal jsem se podél dálnice a jelikož autobusová zastávka nedaleko koleje se mi na stopování zdála příliš v centru, pěkně jsem se prošel a dokonce si i hezký kousek zašel. Když jsem si uvědomil svůj omyl, vzal jsem to přes golfové hřiště zkratkou zpátky a našel autobusovou zastávku jako dělanou pro stopaře - kousek od semaforu, tak aby si mě řidiči snadno všimli.

Stál jsem tam ale dlouhý čas, než mi někdo zastavil. V hlavě mi kolovaly vzpomínky na četná prohlášení o bídném severském stopování a s nimi se rvalo jen ujištení jedné švédky, že stopovat tu jde, přičemž čím víc na sever tím líp, a taky kladná zkušenost jedné mé návštěvy. Černé obavy se však nenaplnily a ukázaly se být jen známkou mojí nedočkavosti, vždyť přece nebylo kam spěchat.

Vzal mě jeden milý človíček s dovezl mě pěkný kus cesty, přes Västerås do Köpingu. Anglicky neuměl ani slovo, a tak jsem si potrénoval svojí bídnou švédštinu. Dobře mi tak, být osm měsíců ve Švédsku a přitom neumět zdejší řeč je přeci ostuda. Studium v angličtině mezi studenty z celého světa a v zemi, kde většina obyvatel umí anglicky líp než já, se na mě hluboce podepsalo. Přeci jen však tu a tam nějaké slovo v hlavě uvízlo a lekce švédštiny z Luleå jsem také zcela nazapoměl, a tak jsme se nakonec vcelku domluvili. Ukázalo se, že chlapík se sem v dětství, za války, přestěhoval z Finska a už ve Švédsku zůstal. Pracoval v galerii v centru Stockholmu a jako mnoho dalších švédů do práce dojížděl. Bydlel ale u svých dětí ve městě a domů, do víc než dvě hodiny vzdáleného Köpingu, jezdil jen občas.

Jelikož dojíždění za prací je zde běžné, většina obyvatel má auto a hodiny strávené na cestě jsou tu takříkajíc denním chlebem, pojetí vzdáleností se zde poněkud liší od toho českého. Vzdálenost se nepočítá na kilometry, ale na míle, přičemž jedna míle je 10 km. Nějakých 14 mílí do Köpingu se pak jeví jako kousek. Silnice jsou zde dobře udržované, dálnice proti zvěři oplocené, ale dovolená rychlost pouze 110 km/h. Lidé zde kladou větší důraz na bezpečnost (švédská Volva jsou toho důkazem), a cyklisté a chodci mají evidentní přednost i na silnicích. Motoristé se ve valné většině drží předpisů a pokud jim chodec či cyklista skočí pod kola, ani obvykle netroubí. Červená na semaforu zde pro auta znamená stát, leč pro cyklisty (kteří zde mají zvlášť semafory na přechodech), a ještě víc pro chodce je pouze doporučením, aby se rozhlédli zda něco nejede. Pokud chodec vidí na semaforu pro auta červenou, znamená to pro něj automaticky volno, nezávisle na tom co tvrdí semafor pro chodce. Asi proto mají v Norsku takové semafory, aby na ně nebylo z boku vidět, zvyky se tam ale v podstatě neliší. Pouze křížení silnic jsou tam mnohem divočejší. Norské silnice se vyznačují mnohem větším počtem nadjezdů, podjezdů, objezdů a postranních pruhů než jsem potkal kdekoli jinde. Zkrátka vše proto, aby někde nemusel být semafor. V centru Osla jsem si tak při cestě zpět dobrých několik minut myslel, že jedeme na opačnou stranu, než se ukázalo, že jde pouze o velmi složitý vjezd na dálnici. Ve Stockholmu se tomu ve složitosti blíží pouze Slussen v samém centru města, leč projet ho musí být oproti Norským záludnostem hračka.

Pro stopaře jsou podobné betonové vychytávky jenom další obtíží při hledání dobrého místa na stop. Nadjezdy jsou široké tak akorát, auta nemusí nikde moc zpomalovat, ve Švédsku navíc přístupu k hlavním tahům brání ploty proti zvěři, lemující silnici ... Když jsem byl vysazen na odpočívadle za Köpingem, hodnou chvíli jsem podobný plot obcházel, než jsem našel prostup plotem. Začalo se totiž smrákat, a tak jsem namísto stopování hledal místo pro stan.

Prošel jsem bažinatou lesní půdou až k suchému kousku lesa a postavil stan. Oheň se mi první den dělat nechtělo, protože k jídlu jsem si připravil sendvič. Prošel jsem se tak mezi okolními poli a lesíky a nasával atmosféru předjarní placaté zemědělské krajiny. Byl tam klid, rušený jen tlumeným hukotem nedalehé silnice. Pole i lesy byly protkány sítí odvoďňovacích kanálů či příkopů, leč půda byla přesto na většině míst nasáklá vodou. Značilo to dlouhou dobu kultivovanou krajinu, která se jen zdáli mohla jevit divoce. Lesů cestou na západ přibývalo, leč stálo šlo jen o porosty, kde rostlo dřevo a nikoli les. Typickým stromem je zde smrk, prokládaný tu a tam březovými háji. Najít dřevo na oheň obvykle problém nebýval, pouze s místem na stan byl občas problém, způsobený hustým porostem, polomovým podrostem, anebo promočenou půdou. Lesy jsou totiž jedním ze švédských surovinových zdrojů a tak se s nimi i jedná. Pro lidi jsou jen upravené lesy-parky plné cestiček pro cyklisty a běžce poblíž měst. Lesy jsou navíc velmi rozsáhlé, ale protože nejde ve valné většině o porosty původní, zrovna dvakrát zajímavé nejsou.

Co dodává placaté krajině ráz jsou tak jezera a lidská obydlí, obklopená obdělávanou půdou. Obojí se zpravidla nachází jedno druhému poblíž. Domy jsou typicky dřevěná, podlouhle obdelníková a jednopatrová stavení se šikmou střechou, obklopené několika dalšími budovami - garážemi, kůlnami, domky pro hosty a podobně. Nejtypičtejší vzhled tvoří tmavě červeně natřené stěny s bílými okeními rámy a hranami budov. Tato barva se zde tolik rozšířila zřejmě proto, že se používá na impregnaci dřeva a vyrábí se z vedlejšího produktu při těžbě mědi. Méně obvyklé barvy jsou bledě modrá a bledě žlutá. Novější stavení zle poznat podle toho jak moc se odklání od tohoto tradičního vzhledu a materiálu. Venkovská krajina je tak úhledná, čistá a jednoduchá. Málokdy narazíte na nesekané louky či příkopy. Na venkově jsou domky nejčastěji na drobných vyvýšeninkách v krajině a pokud narazíte na vskutku pečlivě a dlouho obdělávanou krajinu, tak kromě odvodňovacích rýh a příkopů tam jsou i kamenné zídky mezi poli či okolo kopečku, na němž stojí usedlost. U hřbitovů je taková zídka obvykle jejich poznávacím znamením a jenom ty nové a městské jí postrádají.

Další den šlo stopování parádně, ujel jsem dalších 18 mílí až do Karlstadu a pak začalo pršet. Nejprve mě vzal chlapík, distibující alkohol, do Örebro. Zdál se být světem zcestovalý, neb objednával vína v rozličných končinách a tak jsme se tak pěkně bavili švédských obchodech a alkoholem System Bolaget, a že to vlastně není tak docela monopol, přestože jsou to státní obchody a jinak se alkohol může prodávat pouze v restauracích na licenci. Dodavatelů je totiž mnoho a zdá se, že obvykle se specializují jen na úzký sortiment. Ačkoli je alkohol ve Švédsku díky vysokému zdanění drahý, lidé ho konzumují stále a na sklenku toho či onoho si peníze najdou i kdyby na jiné nebylo ... v tom asi mezi Evropskými zeměmi příliš rozdíl nebude. Alkohol je společensky tolerovanou drogou, a tak větší zdanění přináší jen více peněz do státní kasy.

Švédské pijácké zvyklosti se však lidí od těch našich v tom, že se zde nepije příliš často, ale když už, tak hodně. Mnoho lidí pije, jen aby se opilo. Několikrát se mi tak dostalo ujištění, že jací švédi doopravdy jsou, poznám, jen když se opijí. Něco na tom bude, každopádně jsou mnohem otevřenější, jak už to tak bývá, a zde to pouze více kontrastuje s obvyklou uzavřeností, jež je však zároveň doprovázena vstřícností a zdvořilostí, pokud se člověk na něco neosobního zeptá. Třeba je to tak, že rozlehlá země vytváří i větší vzdálenosti mezi lidmi - totiž, že poskytuje větší prostor pro sebe samého a individuální svobodu, a tu si pak každý o to lépe střeží. Lidé jsou zde tak tolerantní, leč někdy se za vnějším projevem tolerance skrývá jen nechuť projevit sebe sama. Přijde mi to tak, že než abych něco namítal, i když nesouhlasím, tak jsem raději zticha a myslím si své, protože nechci zavdat příležitost, aby se ten druhý o mě více dozvěděl. Je třeba vážiti svá slova, neb je nelze vzíti nazpět. Občas se mi tak stalo, že jsem cosi jen tak nedbale pronesl, a řidiče nalevo ode mne to nečekaně umlčelo. Obzvlášť těch pár kamioňáků, co mě vzalo, ti nebyli zrovna sdílní. Hovor tak byl proložen odmlkami, dlouhými téměř stejně jako pronesené věty, a přitom ne že by domluva vázla, to jen já měl takový ukvapený dojem. Pokud jsem odpověděl příliš rychle, bylo to jako vpadnutí do řeči, jako invaze do soukromí druhého, vyjádřeného právě odmlkami ve větách. Je to jakoby řidiči kamionů v sobě nesli větší soukromý prostor, než jsem já schopen druhému přiznat. Překročit únosnou hranici soukromí může být někdy velmi lehké a ani to nemusím poznat, až když už je pozdě a odpovědi se nedostává.

Na druhou stranu, jindy jsem měl pocit, že řidiči byli vyloženě překvapeni mojí sdílností, která se mě nezdála nějak zvlášť nezvyklá - jen takový nezávazný hovor ohledně zdejších zvyklostí či pozoruhodností a srovnání s tím jaké je to u nás v Čechách. Pravda, sem tam jsem byl asi poněkud výřečnější, neb jsem cestoval sám a trochu mi scházela společnost na probrání svých zážitků a dojmů. Přesto, míval jsem pocit, že lidé mnou byli překvapeni. Asi proto, že stopařů tu mnoho nebývá a nikdo tak neví, co vlastně čekat.

Další chlapík mě vzal z Örebra do Karlskogy. Byl to starší pán a ač tvrdil, že anglicky moc neumí, uměl dobře, evidentně ho to těšilo, a tak se bavil rád. V dodávce vezl výbušniny a trochu na toto téma vtipkoval. Říkal, že je na penzi, ale nabaví ho to, protože by raději něco dělal. Býval to voják a když mu služba skončila, prý dostal farmu v Arlandě, kus od letiště. Jak čas plynul, předělal ji na motel, což se ukázalo být dobrým nápadem, neb zákazníků má prý habaděj. Teď je jen majitelem a přináší mu to pěkné zisky, jenž investuje do akcií a sem tam zaskakuje za řidiče v jedné z firem, v níž má svůj podíl. Takový spokojený čilý stařík, mohu-li mu takto říkat, přestože netuším, kolik mu vlastně bylo. Ani příliš na důchodce nevypadal. Velmi se zastával Evropské Unie a litoval, že v referendu nebylo víc lidí pro zapojení do měnové unie - pro Euro. Současně s tím byl proti vysokým švédským daním a nadával na ministerského předsedu Görana Perssona, který to podle něj všecko zpackal, protože velké firmy se přestěhovaly a daně platí jinde, zatímco ty malé prý stát neúnosně odírá, a taky proto je zde vysoká nazaměstnanost - firmy mají díky daním příliš vysoké náklady, zaměstnanci jsou zde drazí a je levnější nahradit je stroji, pokud to jde.

V Karlskoze jsem zašel do blízkého supermarketu nakoupit co mi chybělo a dát si sváču. Zjistil jsem totiž, že jsem si jako obvykle zapoměl kartáček na zuby a pastu. Po nějaké čase mi zastavili dva cizinci - starší Libanonec a mladší Palestinec. Byla s nimi zajímavá domluva, protože jeden uměl švédsky a druhý anglicky. Bavil jsem se s nimi střídavě a ani si to tu a tam vysvětlili arabsky. Poněkud se podivovali, že jedu sám, a zrovna moc nechápali, že někdo jede do Norska jen tak si chodit po horách. Oba byli šťastně zaměstnaní v restauračních službách v Karlstadu, rozdíly mezi nimi byl ten, že Libanonci to tam vyhovovalo, zatímco Palestici to přišlo příliš zastrčené město. Jako kuchař prý cestoval po Evropě, vždy si na čas práci našel a pak jel dál. Zřejmě pobýval spíše ve velkoměstech a z rozhovoru vyplynulo, že cestuje hlavně za slečnami. Snad proto mu mé cestování nepřišlo zrovna dvakrát zajímavé.

Deštivé bloudění ve Värmlandu a pak rovnou do Osla

Jelikož se dalo do solidního deště, jak jsem se trochu porozhlédnout po Karlstadu. Schoval jsem se do Värmlands muzea, které mělo moc pěkně udělanou historickou expozici - procházelo se jeskyněmi s pomalovanými stěnami doby prehistorické přes čas vikingů až do nedávní minulosti. Výstava se mi líbila, protože byla nápaditá. Člověk procházel mezi exponáty, mohl si je osahat a jen sem tam se koukalo do vitríny. Měl jsem skoro pocit, jako bych tu kterou dobu navštívil. Přišlo mi to zkrátka jako interaktivně udělané statické muzeum, tak by se tam návštěvník cítil dobře a expozice ho lépe oslovila. Paráda. Byly tam také pěkné fotky a k krátký filmeček o cizincích ve Stockholmu - takové malé portréty několika lidí nejrůznějších vyznání a jak jejich styl života zapadá do toho zdejšího. Muzeum historické bylo propojeno s muzeem umění a vstupenka byla táž, takže jsem zašel i tam, ale obrazy a sochy mě až tak moc neoslovily. Snad proto, že venku pršelo a chlad deště jako by se prolínal stěnami i dovnitř muzea a odháněl návštěvníky, protože jich tam mnoho nebylo, narozdíl od té historické expozice. Muzea to byla malá, ale pěkná a příjemná, stejně jako slečny, jež prodávaly lístky.

Pršet lehce přestávalo a tak jsem se jal bloumat ulicemi, podívat se na jezero Vänern a po okolí. Dostal jsem se až k silnici, a nějakou dobu jsem stopoval abych se alespoň dostal kus za město, což se mi nakonec povedlo. Nějaké dvě míle a byl jsem uprostřed lesů u napůl rozestavěného motorestu. Na stopa jsem už pro deštík neměl ani pomyšlení a v lese jsem si našel místečko pro stan. I přes déšť se mi podařilo zapálit ohěň a uvařit večeři a pěkně se vyspat.

Ráno jsem se probudil do příjemně větrného, ale studeného dne, jež mi alespoň osušil stan. Místo se na stopování ukázalo jako nic moc, prošel jsem se tak kus lesem a podél silnice až na další odpočívadlo a tam jsem dlouze stopoval. Jedna slečna mě kus svezla, ale tamní místo bylo podobné. Opět začalo poprchávat, auta moc nejezdila, asi protože se blížily velikonoce. Stopoval jsem tam dlouze, ale marně. Pro povznesení nálady jsem se prošel po okolních lesích, ale příliš to nepomohlo. Lesy byly mrtvě industriální, jeden strom jako druhý, cesty blátivé a rozryté traktory, přišlo mi to tam bezútešné a ztracené, jakási země na konci světa, která se nevím proč jmenovala Värmland, přestože z ní žádné teplo nečišelo. Ve své cestě po lesích a podél téměř opuštěných silnic jsem se dostal na cyklostezku a dal jsem se podél ní. Rozhodl jsem se totiž dojít do města, sednout na bus nebo na vlak, trochu se tam osušit a dojet do Osla.

Ztezka mě však zavedla na golfové hřiště. Nevím proč, ale golf mě po cestě nějak pronásledoval. První den jsem si přes jedno hřiště zkracoval cestu z níž jsem sešel. Druhý den se jeden řidič - ten co prodával vína - chystal na golfový zápas a navíc tvrdil, že jednou za rok golfový turnaj organizuje, jakožto akci, na níž se setkávají vinaři a mimo jiné domlouvají obchody. Teď jsem opět na jedno hřiště zabloudil, ale zdálo se ztraceno v lesích a poblíž jezera. Chvilku jsem poseděl pod malou stříškou a dal se cyklostezkou na druhou stranu. To jsem, ještě nevěděl, že další večer budu na golfovém hřiěti spát ...

Došel jsem do jakési tiché vesničky plné dřevěných domů, rozlehlých zahrad a u každého domu tak tři auta. Vypadalo to na jakousi bohatou komunitu, vzdálenou zbytku civilizace. Byly tam dvě autobusové zastávky, ale bez jízdního řádu a bez stříšky či lavičky. Jen tyč s cedulkou Värmlands busstrafic nebo tak něco. Po čase se objevil jeden človíček, jdoucí si ke schánce pro noviny, otázal jsem se ho tedy na autobus, a on, udiven mnou a tím jak jsem ho přepadl, mi odpověděl jen cosi jako že autobus tu bude tak za čtvrt hodiny, a že jezdí buď do Saffle, nebo do Karlstadu.

Vyčkal jsem tedy na zastávce a vskutku, zanedlouho jeden prázdný autobus přijel. Ukázalo se, že jsem stál na konečné. Tázal jsem se tedy kam vlastně bus jede a jestli něco jede týž den do Osla. Řidič zavolal na centrálu, ale nějak z nich žádné info nevydoloval, řekl mi však, že něco do Osla večer jede, jak jsem si tam s ním tak povídal, vypadal jsem asi dost zkroušeně a ztraceně (což jsem vskutku byl, neb déšť ze mě veškeré potěšení z cesty smyl) a on se nabídl, že mě může vzít do Karlstadu a ani po mě nebude chtít žádné jízdné. Zpátky se mi nechtělo, ale suchý autobus lákal a řidič byl příjemný chlapích. Nastoupil jsem tedy a dal se s ním do řeči. Vlastně jsem tak stopnul autobus. Ukázalo se, že člobrda Norsko zná, neb jeho žena od tama pochází a z jeho slov vyplynulo, že země je to úžasná, co se přírodních krás týčem, ale drahá, dokonce dražší než Švédsko - s obojím mohu jedině souhlasit. Bylo však dobře, že mě vzal - pozvedlo mi to náladu a cesta mě opět začala těšit. Těšil jsem se na Norsko, na suchý noční autobus ... zkrátka, opět jsem nalezl svou cestu, stal se její součástí a opět směřoval někam. Celý ten den jsem se cítil ztracen a  uvíznut, jakoby v močále, a nemohl se pohnout z místa. Chodil jsem v  kruzích, leč ukázal se mi průvodce, když jsem ho nejméně očekával, a jeho rady jsem vyslyšel ... a byl jsem na cestě.

Nakoupil jsem si ještě něco jídla a po krátkém čekání nasedl na autobus. Vzdálenost, jíž jsem se předtím autobusem MHD vracel asi hodinu jsme urazili mnohem rychleji. Na hranicích nás pak notně zdrželi celníci, kteří hledali drogy. Pejsci si nás a naše zavazadla pěkně očichali, vše se z autobusu vyneslo a my si trošku postáli venku na dešti, celníci mezitím prolezli bus tam a zase zpátky, ale nic nenašli. Nasedlo se tak nazpět a jelo se dál, ani pas nebyl potřeba.

Jízda na mě měla blahodárný vliv. V klidu jsem si popřemýšlel při koukání z okna, urovnal si trochu myšlenky a víceméně uschnul. Ztemnělá krajina s mírnými kopečky a světýlky měst mě pohladila po duši, a když jsme přijížděli do Osla, jakoby se rozehrál světelný koncert. Město leží na kopcích okolo široké zátoky na konci Oslofjordu a ty kopce byly rozzářené tisíci světýlky kam jen oko odhlédlo. Nejjasnější světla byla dole u vody, v přístavu a centru města. Navíc již nepršelo, a když jsem vylezl na nejbližší z kopců, do temného místa, kde jsem očekával les či park, tak mě ovanul příjemný půlnoční větřík.Chmury byly pryč, stejně jako nevlídné počasí. Postavil jsem stan, zabalil se do spacáku a nádherně se vyspal.

Oslo

Probudil jsem se a škvírou ve stanu jsem zahlédl kus sluníčka. Ještě jsem se trochu poohřál ve spacáku a vyhlédl jsem ze stanu ven a tam byl krásný den. Byl jsem v jakémsi divočejším parku kus od vršku jednoho z kopců, shlížejících dolů na město. Skrze dosud neolistěné stromy byl nádherný výhled na celé Oslo a po jen jsem se nasnídal a sbalil, vyrazil jsem dolů do města.

Nejprve jsem se nějaký čas procházel čtvrtí rodinných domků, které se velmi podobaly těm ve Švédsku, snad je nzde jsem měl pocit, že tu užívají více barev - pastelových a světlých. Temně červená se zde také tua tam ukázala, ale jen vzácně. To je barva švédského venkova a nikoli měst, jakkoli je východ Norska podobný Švédsku, Oslo mi přišlo hodně odlišné. Především to byly kopce, na nichž se město rozkládá. Od Stockholmu Oslo odlišovalo i to, že jako město je mnohem mladší, nemá příliš veliké historické jádro, zřejmě protože Norko než se osamostatnilo bylo nejprve dlouhý čas součástí Dánska a poté v unii se Švédskem. Hlavním městem a centrem dění byl po několik století Bergen a pak Trondheim. Pouze nejnovější historie vyzdvihla Oslo jako hlavní město, díky čemuž se pořádně rozrostlo.

Centrum je pěkné. Z vršků jsem sešel dolů k moři a chvilku si poležel v parku. Celý den byl takový pomale poklidný. Lidí zde bylo malinko a jenom se procházeli. Nikdo někam nespěchal a t omi přišlo divné. Když jsem si chtěl směnit Švédské koruny za Norské (mnoho mincí má dírku uprostřed) zjistil jsem, že je vlastně velikonoční čtvrtek a většina obchodů měla zavřeno. Peníze jsem si tak za pěkně zlodějský kurz vyměnil na Sentral station, jelikož než banky otevřou, načekal bych se pět dnů. Obyvatelé měli volno a většina jich zřejmě odjela lyžovat do hor a navšívit své chatičky a známé. Co jsem se tak dozvěděl, tak tradice se tu nikterak výrazně neslaví a velikonoce jsou tak především svátky, kdy se lyžuje vysoko v horách.

V centru se mi nejvíc zalíbilo ve středověké pevnosti Akerhus, skládající se mnoha valů, vylněných zeleňoučkým trávníkem. Bylo tak taky něco málo kamenných budov - palác a kostel - a pak spousta budov takříkajíc v podhradí. Byl tam i jeden člobrda jakožto hradní stráž, ale co tam strážil, to opravdu nevím, protože mi přišel docela zastrčený. Valy ale byly nádherné a byl z nich parádní výhled na moře. Pár lidišek se po nich procháze či jen tak vysedávalo a trávník mě opět zlákal k lenošení. Dlouho jsem se ale vátet nevydržel a tak jsem si začal psát cestovní deník. Když jsem se dostal až do současnosti, vyrazil jsem dále, na valy a pak podél pobřeží k turistickému přístavu. Nad mořem létala spousta racků a pár jsem se jich pokusil vyfotit, naplňovaly mě totiž takovým zvlátním pocitem, že tohle je vlastně  skoro oceán a nikoli pouhé moře. Ve Stockholmu jsem navíc moc těchto mořských ptáků nezahlédl a tak mi zde dělali o to větší radost.

Když jsem došel k přístavu, zjistil jsem kam se všichni Oslané vydali - bylo to právě tam - procházeli se po nábřeží, posedávali na lavičkách, v kavárnách a na dřevených schůdcích, slunilili se ze zavřenýma očima a poslouchali výborný jazz, který se linul v jedné z lodí, kde na zádi vyhrávala a zpívala kapela. POdlehl jsem tomu také a zaposlouchal se. Sem tam jsem vyfotil snímeček a Norsko se mi začínalo líbit čím dál víc. Zde jsem měl konečně pocit, že je jaro a navíc jsem si nepřipadal jako ve Skandinávii na severu, ale skoro jako někde ve středomoří. Mohlo za to sluníčko, teplíčko a moře.

Když jsem se dostatečně nadýchal přímořské atmosféry, vyrazil jsem do vylidněných ulic a na lidi jsem narazil až u Sentral Station, kde jsem si ještě zjistil všeliké autobusy a vlaky pro případ, že bych někde uvízl a abych tak věděl kolik to může stát. Autobusy byl většinou levnější nez vlaky, jenže stále proklatě drahé. Městem jsem se tak vydal na jeho západní konec, najít si nějaké pěkné místo na stopa a dostat se kus za město. Prošel jsem několika parky, podél královského paláce a dvou kostelů a čistě náhodou narazil i na Vigelandparken.

Je asi světoznámá atrakce, ale pro mě to byla naprostá novinka a překvapením jsem jen zíral. Park se skládá snad ze stovky soch, vytvořených Gustavem Vigelandem. Ústředním tématem je lidský život jako věčný koloběh. Téma je ztvárněno prostřednictvím lidských soch a sousoší v lehce nadživotní velikosti a plné nahotě. Lidé jsou zde vysocháni ve všech fázích života, od narození, přes dětství, dospívání, dospělost, stáří a smrt. Sochy působí neuvěřitelně lidsky a živě a zárověň jsou v situacích a postojích, které jsou každému důverně známé protože je sám prožil nebo viděl. Jsou to okamžiky lidského života zkondenzované do soch, jako by nich jejich účastníci zkameněli a jen čekají na polibek kouzelné víly, aby mohly znovu ožít.

Park se skládá ze třech skupin soch. První je most mezi dvěma jezírky a vodopádem. O kus dál je fontána - mísa držená šesti giganty a obestavěná zídkou na níž rostou lidské stromy života - lidská sousoší propletená to kamenných stromů. Na zídce jsou pak reliéfy s podobnými motivy. Člověk může fontánu obcházet kolem dokola a procházet tak lidským životem, umělecky ztvárněným. Za fontánou je kopeček s několika terasami a monolitem na svém vrcholu. Kolem tohoto pilíře z lidí, na jehož vrchou jsou děti (snad jakožto ta nejdůležitejší perioda v životě člověka) jsou další sousoší a výhled na město. Vrcholek je obehnán plotem v němž jsou opět zobrazeni lidé. Na závěr parku je kolo života, tvořené sedmi lidskými postavami a mělo by symbolizovat věčnost. Celý park je symetricky uspořádán kolem jisté centrální osy, asi tak ve směru východ-západ. Je to úžasná expozice a pokud někdy navštívíte Oslo, určitě tam zajděte. Pro představu, která se však ani zdaleka nevyrovná osobní prohlídce, je možno podívat se na net do virtuální galerie.

Nedlouho po této nečekané podívané jsem došel až k dálnici vedoucí směrem do hor. Na stopa to tam moc nevypadalo a tak jsem se rozhodl projít o kus dál a vzal jsem to přes obytnou čtvrť. To ale byla pěkná chyba. Asi jsem se tam nějak spatně zorientoval, protože jsem mezi domky zabloudil a tato příměstská džungle jako by neměla konce. Přišlo mi to jako bych jí procházel hodiny a hodiny, ačkoli to až tak dlouho trvat nemuselo. Byl jsem tam prostě a jednoduše dokonale ztracen a tak jsem jen šel a šel v jednom směru a zoufal si nad částí města, kde lidé sice žijí, leč krajina je dělaná pro auta. Klikaté silničky proplétající se záplavou rodinných domků mě dostaly. Nepotkal jsem tam skoro ani živáčka a bloudění se tak zdálo nekonečné. Blížilo se už k večeru, když tu jsem zahlédl konec. Domky končily a začínala luka a lesíky. Při bližším zkoumání se z toho ale vyklubalo golfové hřiště, nasíklé vodou. Nehodlal jsem ale kráčet dále, a tak jsem se uchýlil mezi lesíček trochu dál od kraje hřiště, postavil stan, roztopil ohýnek, uvařil večeři a přemlouval nožky zmožené asfaltem, aby to nevzdávaly, že brzy se jim dostane lepších procházek.

Noc byla krásná a jasná a když se rozsvítila světýlka, okolí hnedle vypadalo útulněji. Nedaleko byl rozsvícený kopec, který vypadal jako obrovský rozsvícený trajekt: lampy podél ulic tvořily rady okýnek a nasvícený skokanský můstek kousek pod vrcholkem byl komínem. Ukolébán vlnami noci a zmožen celodenním chozením jsem blaženě usnul.

Z Osla do Vossu

Pátý den cesty byl plně stopovací a ujel jsem hezký kus cesty. Navečer jsem měl za sebou asi tak 25 mílí a byl jsem na půl cestě do Bergenu v horském středisku Geilo (čte se to Jeilo). Kus od golfového hřiště byla silnice, která vypadala alespoň trochu frekventovaně a než jsem došel na vyhlédnutý stopovací plácek, potkal mě jeden človíček z něhož se vyklubal fotograf, dali jsme se do řeči a on mě slíbil svézt na silnici do Bergenu. Bavili jsme se o focení a o tom, kterak on pracoval jako fotograf v novinách, ale pak toho nechal, protože ho nic moc neplatili a navíc s ním zacházeli jak s kusem hadru, dá-li se to říci takto nepěkně. Živil se tak něčím jiným, ale foťák měl stále při sobě a rád fotil krajinky. Nádherně jsme si popovídali za ten krátičký kousek cesty a dali si sbohem.

Poté mě vzali starší manželé na cestě na chatu a dovezli mě k jezeru Tyrifjorden, odkud mě jeden čerstvě dostudovaný právník vzal ještě o kus dál do Honefossu. Cestou jsem se bavil dost o tom kam by vlastně bylo nejlepší dojet, které hory jsou krásné a kam by bylo nejlepší se takto v dubnu vydat. Původně jsem chtěl do Jotunheimen nebo na Dovre fjell - jedny z nejvyšších zdejších hor a podle slov místních i nejkrásnějších, leč na chození jsou prý jen v létě, nejlépe v srpnu. Nyní tam byla spousta sněhu a bez lyží mi nikdo moc nedoporučoval se tam dát, spíš někam blíž k pobřeží, kde více prší, je tepleji a hory jsou nižší. Namísto do Fagernesu jsem se tak rozhodl dojet do Bergenu.

Zatímco jsem stopoval u Honefossu, nějak se tam to místečko zalíbilo, a tak jsem pěkně prošel po okolí, vylezl na nejbližší kopeček a rozhlédl se po okolních kopcích. Krajina se postupně zvedala a svahy se stávaly prudšími. Stále bylo okolo spousta lesů a v údolí se modrala podlouhlá jezera. Byla to vesnická krajina a trořily ji barevné dřevěné domky rozeseté po stráních a podél jezer. Jak jsem se dozvěděl později, velká většina jich byla tak 30-40 stará a byla výsledkem vládního programu hypoték, kdy takovéto domky vyšly velmi levně. Na rozdíl od Čech, kde se v té době stavěly paneláky o sto šest se zde budovy rodinné domky. Snad proto jsem v Norsku mnoho bytových domů neviděl a to ani v Oslu, tedy kromě centra a sem tam nějakého menšího sídliště. Stockholm oproti tomu má na svých okrajích něco na způsob našich panelákových sídlišť, ale není jich tolik jako u nás - a jsou též výsledkem vládního programu na rychlou stavbu miliónu bytů. Místní obyvatelé však preferují rodinné domky, snad i proto že jsou levnější než bytovky ve velkoměstech, za to za prací se musí déle dojíždět. Jak jsem se však již zmínil dříve, 50 km do práce není až taková vzdálenost.

Za Honefoss jsem se dalším stopem dostal jen kousek a to na rozbočku, kdy obě silnice vedly do Bergenu - jedna přes Gol a druhá přes Fagernes - leč byla mi doporučena na přes Gol, ačkoli řidič jel celkem kus tím druhám směrem. Nějak jsem se mu ale znelíbil, tak mi to alespoň připadalo, a tak jsem se nechal přesvědčit ať na rozestavěném kruháči vysednu a jedu druhou cestou.

Ukázalo se to dobrou volbou, neboť po chvíli mě vzal chlapík až do 19 mílí vzdáleného Geilo. Byl to německý programátor a jel si velikonoce užít do Norských hor. Alpy ho ho nějak omrzely, a tak jel víc na sever. Řízení ho evedentně bavilo a krajina byla krásná. Hory. To je to co mi ve Stockholmu chybělo. Tady jsem se cítil doma - mezi kopci - a jezera, kterými tu byla protkána údolí tomu dodávala další báječný rozměr. Jak jsme se blížili ke Geilu, řidič se stále častji starostlivě rozhlížel po okolích horách a koukal na teploměr, protože doufal, že tu bude sníh, ale ono to tak zatím nevypadalo, pouze na vršky byly bílé a teplota stále někdě okolo 5-8 stupnů nad nulou. Já jsem byl spokojen, zde by se chodit dalo, ale když už jsem mířil k Bergenu, jel jsem tam. Taky jsem chtěl poznat fjordy.

Ještě jedna poznámka k zdejším horám, čemu norové říkají hory se poněkud liší od našich hor. Slovo fjellen znamená hory, ale myslí se tím jen to co my bychom nazvali vršky hor, či to, co se nachází nad hranicí lesa. Hory, jež nad hranici lesa nesahají tak nejsou hory - to je vlastně v Norsku normální krajina. Navíc slovo fjellen se používá jen pro Skandinávské vršky a ostatním horám se tak říká nějak jinak. Zajímavé je též, že některá jezera mají ve jméně fjorfen a nikoli vatnet. Asi proto, že jsou tak podlouhlá a hluboká, že připomínají fjorf? Nebo, že by v minulosti byly fjordy ale dnes už nejsou? Je to možné, jelikož Skandinávie stále roste. Ačkoli ledovec roztál před více než 10 000 lety, stlačené horniny se stále vzpamatovávají z minulého zatížení, a hory tak pomalilinku rostou.

Do Geilo jsme dojeli skoro navečer a dali se každý svou cestou. Člobrda, který mě svezl začal hledat horský hotel a já místo pro stan. Teplota klesla někam k nule, okolo se bělala celkem souvislá sněhová pokrývka jen s malými roztátými ostrovky suché trávy a koleček kolem borovic a smrků. Také podél silnic sníh zmizel a sem tam bylo nějaké vyfoukané kamenné místo. Prostě, než jsem našel kousek pro stan, chvíli mi to zabralo. I pak to nebyla žádná sláva, neb to bylo skopce a hrbolaté. Byl jsem však i za to rád. Obloha byla jasná, ale pěkně studeně to foukalo. Stan se tak celou noc nadouval a já se pořádně nevyspal. Trochu jsem se bál, aby mě vítr neodfoukl, protože do zmrlé půdy stanové kolíky lezly jen stěží. Vršek stanu jsem tak alespoň přivázal k okolním stromkům a dal se do zapalování ohně. Jelikož foukalo o sto šest, chytlo to parádně, ale ohýnek zrovna dvakrát nehřál, vítr se točil a házel spršky jisker o oblaky kouře na všechny strany. Zato jsem oheň nemusel rozfoukávat a uhlíky nakonec docela i hřály, když do nich ten vítr dul.

Ráno jsem zašel do infocentra poptat se na cesty pro pěší, ale po zdejších horách Hardangerviddy (vidda znamená náhorní planina) mi žádné nedoporučily, jen v létě, kdy i nějaké ty chaty budou otevřené. Mrknul jsem tak alespoň na internet a jal se stopovat dál. Daleko jsem však nedojel, jen do ještě bělejší a větrnější pustiny, součásti velikánské rozlámané náhorní planiny u uskupení horských chat (slovo město či vesnice mi nezdály zrovna příhodné - byla tam jen vlaková zastávka, pošta, hotel, benzínová pumpa a supermarket a po okolí celkem hustě rozházené chaty) - jmenovalo se to Ustaoset. Stopoval jsem tam tak hodinu, ale bylo to marné, auta tam moc nejezdila, jen lyžaři směřovali na běžkách kamsi po jedné z mnoha stop. Zašel jsem se tak ohřát na vlakovou zastávku a podívat se kdy jede vlak. Času bylo dost, a tak jsem šel stopovat dál, ale nějak jsem tam vymrzl a nakonec jsem se stejně šel znova ohřát na zastávku. Zde jsem rozhodně přenocovat nehodlal, snad leda na té zastávce, ale co z toho?

Vlak byl příjemný a pohodlný a já jsem si koupil lístek do Vossu. Nebylo to tak daleko, tak 10-12 mílí a říkal jsem si, že by tam mohlo být méně sněhu, když to bylo tak 80 km od pobřeží. Ve vlaku jsem se opět dal do psaní deníku a popisování okolních krás. Docela jsem zíral na rozsáhlé bílé planiny, zbrázděné jen tu a tam nějakou skalkou či horou tyčící se k nebesům. Na ceste byl jeden tunel za druhým, a tak si očka těžko přivykaly: hop do tunelu, tma a nic není vidět, za chvíli zas hop z tunelu ven a pro rozzářené pláně také není nic vidět ... jak okoli vypadá jsem se tak dozvěděl pouze z krátkych mezidobí, kdy vlak projížděl jakýmisi zábranami proti sněhu, kde byly i mezery na koukaní. Krajina to byla jako žádná jiná jiná. Železnice byla zaříznutá do svahů a když jsme opustili náhorní planiny, a začli klesat, otevíraly se i lesnatá údolí, kde sněhu postupně ubývalo a lesy šplhaly po strmých stráních zdánlivě nahoru. Dna údolí se postupně sněhu zbavila a tu a tam se ukázalo jezero. Počasí se ale také počalo horšit, zatáhlo se a když vlak po dvou hodinách, jež mi přišly jako chvilka, zastavil ve Vossu, lehce tam pršelo. Ve vlaku jsem se ještě dal do řeči s několika čínkými studenty, kteří jeli do Bergenu a ukázalo se, že taky vyrazili ze Stockholmu, kde pobývali na studijním pobytu. Poněkud se podivili, když jsem vystoupil ve Vossu s tím, že se hodlám vydat do hor ... jsou různé způsoby cestování. Ten můj by se dal nazvat spíš touláním, kdy jsem jen neurčitě směřoval na hory a na západ.

Městečko Voss a hory Gråsida

Když jsem ale ve Vossu vystoupil, byl jsem v horách a na západ už to taky moc nešlo. To, že lehce pršelo mě odradilo jen v prvních pár minutách, kdy jsem kapucu a batoh na zádech vyměnil za pohodlí vlaku, a pak jsem svižně vyrazil do městečka. Ulice vypadaly pusté a jen jeden krámek byl zrovna otevřený. Díval jsem se tam po mapách, ale nakonec jsem si žádnou nekoupil a jen si je snažil uložit v hlavě. Jako na potvoru jsem měl v batohu kupu vytištěných map, ale žádná nebyla odsud. Alespoň jsem si venku jednu zhruba obkreslil podle té co byla vyvěšena u jedné ztezky a přišlo mi to tak akorát. Pomýšlel jsem, že bych mohl zkusit dojít přes hory až do Bergenu, bylo to tak 100 km, ale říkal jsem si, že alespoň kousek, přelézt přes vršky do dalšího městečka, třeba do Dale, jež bylo tak na půl cesty k pobřeží.

Dal jsem se tak podél jezera tímto směrem. V horách měla být značená cesta a tu jsem chtěl následovat. Bylo tam i pár chat a sem tam nějaké údolí, kde bych mohl postavit stan. Než jsem se jal vystoupat do kopce, poptal jsem se místních jak je to tam se sněhem, je-li to na chození nebo zda-li mám očekávat metry sněhu a jestli je značení dostatečné. Byl jsem ujištěn, že ano, a tak jsem se dal směle do stoupání. Nejprve jsem si ale prohlédl hlubokou skalnatou soutěsku hnedle za městem a nabral si tam vodu. Přemýšlel jsem o postavení stanu dole na paloučku u vody, ale ještě nebylo tak pozdě a ušetřit si číst zítřejšího stoupaní nebylo na škodu.Vzal jsem to tedy serpentinami pěkně zpříma nahoru. Došel jsem na silničku, jež se po nějakém čase vinula zhruba po vrstevnici podél údolí soutěsky.

Když jsem se rozhlédl po kraji, přišlo mi to jako v takových prudších a vyšších Krkonoších: domečky rozházené po stáních, mezi nimi louky a sem tam políčko či stromy zarostlý úvoz. I Voss dole v údolí mi přišel trochu jako Vrchlabí - zhruba stejně veliký, vklíněný mezi svahy a vršky se bělaly v dáli. Cítil jsem se tam jako doma. I lidé zde nebyli tolik městští jako jinde na cestě. Zdravili a usmívali se na mě a zajímali se kam jdu. Nepotkal jsem jich až tak mnoho, ale trochu jsem ji opět pocvičil Švédštinu, jenž je Norštině blízká, a popravdě řečeno, s tím co jsem byl schopen říci, mi to přišlo jako tatáž řeč.

Ušel jsem kus cesty po silničce, jež se brzy změnila z asfaltové na pouze zpevněnou cestu, která by byla jistě prašná, být větší sucho a ne jarní tání. Pomalu se začínalo stmívat a tak jsem se již poohlážel po místě na stan a nakonec ho rozbalil na rovném plácku vedle cesty, s loukami a pár usedlostmi pod lesem nahoře.

V noci lehce sprchlo, ale stan byl ráno suchý a já se za podmračeného počasí vydal příkře stoupající lesní cestou nahoru. Značenou cestu jsem evidentně všera minul a tak jsem se na ní hodlal dostat skrze lesní cesty. Docela jsem tam musel bloudit, protože cest bylo mnoho a když se křížily, vzal jsem to jednoduše tou co šla nahoru. Zanedlouho jsem se dostal do zasněženého lesa následoval lyžařské stopy, stále nahoru. Dorazil jsem plošinku s párem chat a taky širší lyžařskou stopou, kterou jsem se posléze dal dále. Začalo se dělat pěkně a sníh se zanedlouho pěkně blyštěl ve slunečních paprscích. Vystoupil jsem již nad hranici lesa dal se rozbrázděnými zasnězenými svahy vzhůru. Daleké výhledy se začaly otevírat a zasněžené vršky se rozprostřely po obzoru. Na východě se rozkládalo pohoří Hardangervidda a byly to vrcholky kam oko dohlédlo. Pode mnou byl Voss jako na dlani, vklíněn mezi jedním velkým jezerem a dvěmy malými. Pokud jsem měl ve vlaku pocit, že jsem vysoko, tak teď to bylo něco úplně jiného. Železnice se ztrácela hluboko v údolí a domky vypadaly jako drobky na stráních.

Po chvíli jsem došel až k tyčované cestě a to jsem již věděl, že jsem tam kde jsem chtěl být. Na pár skalách jsem objevil červené T značící cestu k jezeru Torfinnvatnet horácha k boudě na jeho břehu. Co se však nestalo, potkal jsem lyžaře směřujícího dolů do Vossu. Dali jsem se do řeči a on se mě jal přesvědčovat ať se raději obrátím, že cesta to je dlouhá a bez lyží, že to nemá cenu. Nechtěl jsem se dát tak hnedle přesvědčit, když už jsem byl tak pěkně nahoře, ale Frode, jak se lyžař jmenoval, mi nabídl, že mohu přepat pár dní v jeho chatce na úbočí, že tam si to užiji lépe než kráčením ve sněhu, a to mě přesvědčilo ať se obrátím a následuji tohoto lyžníka dolů do údolí, tentokáte jinou cestou.

Dolů to šlo rychle a chatka se nacházela tak v půlce svahu, asi 400 výškových metrů nad Vossem, který byl nevyko nad úrovní mořské hladiny, jen pár desítek metrů. Hory dosahovaly zhruba 1350 metrů nad mořem. Frode se ještě jal oznámit sousedům, že budu chvíli přebývat na jeho chatce, aby se zbytečně nedivili a nestrachovali. V sousedství byly ještě dvě chaty a na jedné docela často pobývali starší manželé, obvykle tam poránu dojeli teréním vozem z Vossu a navečer se vrátili zpět. Chatka jako taková vlastně Frodemu nepatřila, jelikož ji vlatnil jistý američan, který zde však pobýval zřídka, a Frode se tak o ní staral a s rodinou tam občas přebýval, hlavně v létě. Bydlel nedaleko, pouze na vzdáleném konci Vossu. Dolů do městečka to byla tak hoďka cesty.

Chatka byla nevelké dřevěné stavení bez základů, jen posazená na kůlech a kamenech s kuchyňkou a obytnou místností. Topilo se v kamnech a vařit se dalo i na plynu z bomby, ale já obvykle vystačil s kamínky. Elektřina tam nebyla a svítilo se buď svíčkami, nebo petrojelkami. Uprostřed obytné místnosti byl zavešen veliký lustr s petrolejkou uprostřed a byl tak zdobený, až se menší místnost zdála plná. Taky jsem do něj párkrát hlavou narazil, až jsem raději pod lustr umístil židli. Půda tam žádná nebyla, jen strop byl vyšší, dosahující až pod šikmou střechu. Pěkně jsem se tam zabydlel a zatopil. S Frodem jsme se navzájem vyfotili a vyměnili emaily a on zas kvapem vyrazil domů na večeři. Milý to človíček.

Ten den už jsem toho mnoho nenachodil, zato jsem se krásně usušil, prošel po okolí a udělal pár foteček.

Další den, bylo zrovna velikonoční pondělí jsem si dokonce nachystal budíka, abych mohl časně vyrazit na hory. Vymyslel jsem se okružní výlet k jezeru kam jsem směřoval předešlý den a zpátky. Ukázalo se, že to byl solidní kus cesty a pokud bych tam chtěl dojít předešlý den, nejspíš bych dorazil tak se setměním, kvůli mému lesnímu bloudění. Tentokrát jsem ale šel nalehko a kus cesty, právě tím lesem, jsem již znal a tak jsem svižně vyrazil do kopce a pěkně se přitom zahřál. Dělalo se na krásný den, vysoká oblaka pomalu odplouvala a k odpolednímu se udělalo skoro jasno, až jsem se bál abych z té sněhobílé krajiny bez brýlí neoslepl. Naštěstí se nebylo čeho obávat, ačkoli očka se mi k večeru lehce začervenala.

V chatce jsem též nalezl podrobnou mapu zdejších vrchů, a tak se šlo lépe. K orientaci stejně sloužily hlavně tyče a lyžařské stopy, protože jezera byla ztracena pod sněhem (a že jich tam nahoře bylo dost!), hory až tak výrazné nebyly a chaty zde skoro nebyly. Gråsida a vedlejší Sandfjellet, což byly spíš názvy hor než celého pohoří, nějak příliš jasno v tom nemám, tvoří vesměs náhorní planina s vystupujícími vršky a jezery v prohlubních. Na východě tvoří hranici údolí s rozsedlinou ve svém středu, podél níž jsem předešlý den kousek šel, a mírnějšími kopečky poblíž. Severní hranicí jest hluboké údolí vedoucí z Vossu k moři, kde přechází ve fjord. Tímto údolím vede silnice a železnice do Bergenu. Jížní, vzdálenější konec tvoří do pevniny hluboko zaříznutý Hardangerfjord a na západě je určitou hranicí velké jezero Torfinnsvatnet, ve výšce 890 m. n. m. A k němu jsem mířil a nevycházel z úžasu. Když jsem se dostal hlouběji do středu plošiny, viděl byl jen sníh, skály a tisíce vršků na obzoru na všechny strany. Čemu zde říkám plošina zdaleka není placka, cesta vede nahoru a dolu, tupodél jezírka, onde přes vrček či v prohlubni. Byla to zajímavá a pestrá cesta. Fotil jsem o stošest a doufám, že některé z těchto diáků nebudou převícené. Sněhu bylo mnoho, jistě celé metry v některých prohlubních.

Úvahy v bělostných výšinách

Cestování v těchto výšinách mě opravdu nadchlo. Člověk se soustředil pouze na cestu, aby se příliš nebořil do sněhu, rozhlížel se okolo a fotil. Nic jiného jako by zde ani nemohlo existovat. Pouze hory a cesta. Člověk byl jen tečkou na sněhové pláni a celé pohoříčko bylo jen malým kouskem mezi nekonečností okolních hor. Když se mi otevřel pohled na zmrzlé horské jezero, přišel jsem si jako v pohádce. Hory okolo jezera byly jako kopce tající zmzrliny a jezero samé jako podlouhlá mísa. To, že nikde nebyly stromy a ani do žádného hlubšího údolí nebylo tomu dodávalo právě ten pohádkový nádech. Jako by člověk kráčel zjednodušenou krajinou, kde jen blízké okolí obsahovalo detaily, kameny a tyčovanou stopu. O kus dál byl už jen bílý sníh či černé skály, to vše pod světlou oblohou a mnohokrát rozzářeným sluncem. Vypadalo to, že hory jsou blizoučky, skoro jako bych na ně dosáhl, ale byl to jen klam z nedostatku detailů, jež by daly krajině měřítko. Když se mi po nějaké době otevřel pohled na zbytek jezera a další jezreo v dáli, tentokrát níž a obklopené stromy vyrůstajícími ze sněhu, skoro jsem to neustál. Taková to byla nádhera. A všude byl takový klid. Vítr jen lehce občas zavanul, ale jinak se vše odehrávalo v nekonečném tichu a klidu hor. Křupání sněhu pod nohama a vlastní dech byly jedinými zvuky, které mě celou cestu provázely.

Byla to samota hor, v níž jsem pobýval, ale se sluncem nad jsem se necítil sám a nebyl ztracen, žil jsem právě tím celodenním okamžikem a nic mě z něj nemohlo jen tak vytrhnout. Mysl se svobodně proháněla po kopcích a po obloze a tělo tam bylo jen od toho aby šlo a občas si dalo sušenku či kousek čokolády pro další cestu. Cestu, tu jsem ani nevnímal, protože cestou bylo všechno okolo a nešlo to oddělit. Mohl jsem se dát kamkoli a cestou zpátky jsem tak taky šel. Opustil jsem tyčovanou cestu a dal se přes vršky jen podle slunce a podle mapy. Ó jak chudá byla ta tolik podrobná mapa v zobrazení vší té krásy kolem. Ta se totiž nedala zachytit, ani na mapy a ani na filmové políčko. Byl to okamžik v časoprostoru, neopakovatelný a přitom věčný a já jsem za něj dosud vděčný a do slov se jen snažím uložit tuto vzpomínku. Ne jako popis krajiny, či místa, ale pocitu na jehož vlně jsem tou krajinou procházel a skoro jí nechtěl opusti a sejít zpět dolů do údolí, do tepla a sucha a uvařit si večeři. Pokud by se večer nenachýlil a nutnost dojít za světla zpět mě nevolala, byl bych mohl tou krajinou procházet po několik dní a vznášet se, ztracen v tom neskutečném sněhovém království. Bylo to tam nahoře, kdy má zbylá existence v čase a v minulosti, od níž se pomalu odvíjí i budoucnost, ztratila význam. Cesta se stala vším a tam z těch výšin se bylo možno dát kamkoli. Vrátit se do téhož údoli, vrátit se na ztezku, po níž v životě nevědomky kráčím, anebo se vydat úplně jinudy. Sejít do jiného, neznámého, údolí a žít tam. Odtamtud se dalo dojít k hlubokému fjordu, nebo sejít k moři a vykoupat se v něm. Z vrcholu vede ta nejkratší cesta do mnoha údolí, cesta, jež zkrátí vzdálenost mezi dvěma místy, pokud se jde pouze po úbočí nebo po dně údolí. Právě na vrchou hor se člověk dostává do situace, kdy si může zvolit jiný směr, kdy je možno změnit budoucnost a vytrhnout se ze zaběhaného koloběhu života a vstoupit do nové řeky a stát se jejím pramenem. Snad proto mě to hory stále vábí, pro svobodu, jež v nich nacházím, a pro prostror, který poskytují a který pro žití potřebuji. Ve městě je člověk utopen v maličkostech, zapleten do ticíce rozličných osudů, až se někdy zdá, že z toho bludiště není úniku a není vysvobození. Je to ale krása a nikoli jen krása hor, jež osvobozuje. Krása dává stejně jako hory prostor pro realizaci a pro fantazii, a stává se tak zdrojem svobody, pramenem, který tím víc dává, čím víc se z něj pije. I to se však skýtá nebezpečí, neboť člověk se může snadno stát otrokem tohoto pramene, a nevšimnout si toho. Člověk se může ztratit v horách a necítit potřebu se vrátit. Vrcholky, to nejsou místa pro život, ale pro cestu. Cesta na ně směřuje, ale nekončí tam. Buď jde dál, nebo tam začíná cesta nová. Vrcholky jsou místem setkání mnohých cest, a tedy místem pro volbu jedné z nich. Člověk se tam ale nesmí zaseknout. Může se rozhlédnout, načerpat energii spálenou při výstupu, zameditovat a získanou energii nasměřovat do další cesty. Jít dál a vrcholek používat jako orientační bod na další cestě. Proto tam ty vrcholky jsou - aby se poutníci neztratili.

Když jsem si tak kráčel mezi vršky, potkal jsem tam dvě lyžařky a pak pár lidí na chatě u jezera. Zajímavé, jak se v podobných pustinách k sobě lidé lépe mají, snad proto, že jim společnost schází. Ve městě z toho mám právě opačný dojem - protože je lidí všude kolem spousta, každý si mnohem více hledí soukromí a snad proto jsou města tak trochu odcizená svým obyvatelům. Jsou příliš veliká, a lidská mysl na to není stavěná. Společnosti musí být tak akorát a pokud tomu tak není, lidé se snaží rovnováhy dosáhnout jinak. Ve městě si přátele více vybírají a v pustině naopak vyhledávají.

Zpátky do údolí a směrem k pobřeží

Dolů z bílých plání jsem to vzal mimo cestu a byl jsem celkem příjemně překvapen, že jsem si ani moc nezašel. Místo byl sestup docela krkolomný a na dvou místech jsem tak trochu uvažoval o laviných, neb svahy byly obzvláště příkré. To jsem pak sestupoval opatrně jako myška s pírkem v ruce. Jedno místo jsem dokonce musel pěkně ze široka obejít, poněvadž bylo skalnaté, a nějaké horolezení jsem neměl ani pomyšlení. V lese jsem si pak trošku pobloudil až jsem narazil na skoro neznatelnou lesní cestičku, napůl zasněženou, ale zřetelnou a ta mě nakonec dovedla až tam, kde jsem to znal ze včerejší procházky. To jsem si pak zpíval. Do chajdy jsem dorazil za světla a ještě před západem slunce, rozjařený z toho výletu a unavený jak čert zárověň. Po nedočkavé večeři jsem se usadil do jednoho pohodlného křesílka poblíž kamínek a nechal tělu odpočinout a poté se jen přesunul do spacáku.

Další den jsem si udělal výlet do městečka a prošel se okolo jezera. Nakoupil jsem si taky nějaké dobroty, třeba chleba, který mi v Norsku zachutnal víc než ve Švédsku (leč tomu našemu se stejně nevyrovnal). Měl to být takový odpočinkový den, ale stejně jsem se docela slušně prošel.

Další den byl zabitý, jelikož pršelo a prčelo a tehdá jsem v duchu děkoval Frodemu, že mi poskytl tu chajdu a pěkně si v ní pobyl. Dlouhou chvíli jsem si krátil psaním deníčku a poté psaním pohádky, která mě tam tak napadla. V osamělosti chatky jsem si tak společnost alespoň začal vymýšlet a tak mě to začalo bavit, až jsem popsal celý blok a ke konci se stejně nedopracoval. Asi zas budu muset někdě na čas uvíznout a to se to bude krásně pokračovat ...

I další se to mračilo a poránu pršelo, počasí se ale počalo měnit a tak jsem si řekl, že přeci jen vyrazím zas o kousek dál. Než jsem chatku opustil, naštípal jsem dříví a vevnitř to pěkně vysmejčil, abych se alespoň nějak odvděčil za tu nečekanou pohostinnost. A pak tradá dolů do údolí. Popovídal jsem si tam se slečnou v infocentru a získal nějaké informace o Bergenu a mapku tamního okolí, jež se mi velmi hodila. Stopování nějak nešlo i přes pěkné počasí, které nakonec oblohu opanovalo - dojel jsem k městečku Dale, pěkně pomalinku, protože mě svezl jeden stařík, ale cestu jsem si o to víc užil, když jsem se rozhlížel po strmějících kopcích, jezerech, stometrových stěnách, vodopádech a konečně i k prvnímu fjordu jsem dojel. Silnice byla tvořena mnoha tunely a další den jsem jich projel ještě víc. Tahle tunelovitá silnice není starší než nějakých 25 let a z té co tam byla předtím, sepentinované úzké silničky se stala cyklostezka a možná v létě i cestav výletní. Škoda, že se nedalo jet tamtudy, to by byly teprve výhledy. Cestou zpátky jsem si o tom pěkně popovídal, kterak cesta z Osla do Bergenu trvávala dva dny a to to ještě byl takový rodinný výlet, se zastávkami a výhledy. Zvláště mezi Vossem a Flamem a pak cestou ke městu Gol na úpatí Hardangerviddy. Asi jsem o něco přišel, ale tak jsem jen zíral. Fjordy mě dostaly i od hladiny mořské a krajina vypadla velmi mladě a tak nějak severky divoce - strmé hory a voda na jejich úpatí. Nejkrásnější však prý jsou pohledy do fjordů z vrcholků hor, třeba právě z pohoří Jotunheimen, kde se jedna cesta dokonce stala slavnou (a dnes taky v nejlepší sezóně přelidněnou) díky svému popisu Henrykem Ibsenem v Peer Gyntovi.

Když mi tak to stopování nešlo, řekl jsem si, že se alespoň projdu a cesta to byla krásná, sice údolím a často podél silnice či železnice, ale přesto se mi líbila, obzvláště jedna část, kde asi bývala silnice a teď se tam jen proháněli cyklisti, běžci a sem tam nějaký ten motorista. Byla to silnička na kamenných zídkách, často lemovaná opracovanými balvany a zahloubeními do skály. Působila takovým tím krásným starým dojmem - že je již dlouho používána, ale ne ucpána a rozježděna hlučícími kamióny. Než jsem po ní navečer došel do jedné vesnice, rozložil jsem si stan na jednom z odpočívadel, protože rovné plácky byly vzácné a zase jsem nechtěl stanovat na něčí zahradě. Asi by to bylo v pohodě, protože v Norsku, stejně jako ve Švédsku má člověk právo postavit si na noc stan i na cizím pozemku, pokud to je v decentní vzdálenosti od domu - prostě nepostavit to někomu jinému pod okny, ale mě víc vyhovovala odlehlejší místa. Takhle u cesty jsem si alespoň trochu popovídal s pár lidičkama, kteří šli kolem se psem a něco se dozvěděl - přiložil si dalších pár střípečků do mozaiky Norské a obecně severké kultury, zvyků a názorů.

Podobně jako si kdokoli může postavit stan prakticky kdekoli, tak i pobřeží moře a jezer má být přístupné každému. Pokud si tak někdo kousek ohradí, je možno na něj zavolat policii aby pot odstranil, protože každý má přeci právo se volně procházet po břehu, bez toho aby mu v tom bránily umělé překážky jen proto, že jde o něčí pozemek. To je výborný přístup, protože: Kdo by měl mít větší právo vlastnit přírodu? Příroda přece není majetek, není to ničí výtvor, ačkoli je třeba se o ní starat. Myslím, že to taky tak trochu brání ničení přírody, protože nikdo si nemůže se svám pozemkem nakládat jakkoli - je k tomu třeba jistá schoda dalších členů komunity, jež žije poblíž. To se mi zde líbí, že je zde kladen větší důraz na místní samosprávu a mnohé rozhodování je tak blízko obyvatelům. Na druhou stranu, mnoho lidí si stěžuje na silný stát, který se takříkajíc dere lidem do domu v podobě vysokých a všudypřítomných daní a hromady nařízení a regulací, které ve svém důsledku vymýtily místní trhy a nahradily je supermarkety a velké obchodní řetěžce. Je totiž obtížné dostát všem předpisům a být přitom schopen něco prodat za rozumnou cenu. Zemědělci jsou zde tak závilí na dotacích, které dostávají kvůli péči o krajinu, ale zemědělství a chov zvířat zrovna výdělečný a efektivní není - myslím tím i vůči zvířatům a přírodě - efektivita se přesunula od kvality ke kvantitě a většina zvířat, z nichž jsou produkty nabízené v supermarketu, je tak chována průmyslově. Efektivita užitku se tak přesunula k efektivitě čistě ekonomické, vedoucí k masové produkci zvířat, už nikoli chovu. Vysoké daně a přelévání peněz skrze stát má všelijaké efekty, ale účelné a užitečné nakládání s nimi mezi ně zrovna nepatří. Pokud je však země bohatá, třeba díky surovinám jako právě Norsko, podobné plýtvání se snadno zakryje a ještě vydává za kulturní výdobytek.

Lidé ze vzdálených oblatní také nejsou zrovna dvakrát spokojeni s efekty centralizace - s jistou zdejší Oslovitostí, kdy rozhodování vlády v Oslu je samozřejmě zaměřeno více na rozvoj Osla a okolí. To se ale zřejmě děje všude, leč není to argumentem pro souhlas. Vzdálenější oblasti se postupně stávají jakýmisi přívěsky těch centrálních, městských aglomerací, a jsou na nich stále více závislé, třeba právě na dotacích, protože politická rozhodnutí místní rozvoj neumožňují nebo ho dokonce brzdí. Výsledkem tatové politiky je pak jen další stěhování do měst a vylidnění venkova. Venkov tak už dávno města neživí jako tomu bývávalo, je tomu právě naopak, a mám pocit, že to není tak docela dobře. Třeba je to ale jen sentiment městského člověka, jenž z města sice utíká rád, ale ještě raději se tam vrací. Lidské spojení s přírodou se tak nadále oslabuje. Člověk již není její součástí, uř v přírodě nežije, ale je pouhým návštěvníkem a turistou, někdy ohleduplným a jindy ne. Snad se může přesun lidí jevit ve svém důsledku pro přírodu dobrý, jenže města rostou a rostou a příroda v nich má jen zanedbatelné místo. Tak si tak říkám, aby naše dnešní města nedopadla jako ta z doby Starověkého Říma, kdy město vysálo zdroje ve svém okolí a pak zhynulo. To středověká města, ta byla soběstačná, neb závisela na kulturní krajině ve své blízkosti - na produkci dlouhodobě obnovitelných zdrojů, především pomocí zemědělství. Pokud však dnešní města opět jedou na zdroje neobnovitelné, tentokrát v planetárním měřítku, kdoví zda-li na ně v brzké době nedojedou ...

Opět v horách, tentokrát poblíž Bergenu

Další den jsem se probudil celkem brzy a vyrazil k nedaleké vesničce Stanghelle. Přešel jsem po mostě, zavěšeném přes fjord v úžším místě a poklidnou vesničkou prošel k silnici na Bergen. Vypadalo to, že aut zrovna moc nejezdí, ale během chvilky mi zastavil jeden stařík a dovezl mě skrz jeden tunel na další konec téže vesnice a radil mi ať to vezmu vlakem. Na jeho radu jsem však nedal a stopoval dál. Bylo lehce podmračené ráno a stopovalo se mi parádně. Za chvíli mi zastavil další človíček, jenž dle svých slov vyrazil už někdy hodně brzy ráno někde z druhého konce Norska za svým synem. Byl zaměstnán u Červeného kříže a pracovně byl velmi vytížen - od rána do večera. Tento tisícikilometrový výlet byl tedy výjimkou. Vzal mě skoro až k Bergenu, na křižovatku u městečka Åsane.Odtamtud vedla do Bergenu a skrz něj dálnice. Do centra to bylo zhruba patnáct kilometrů, ale stopovat na dálnici v této celkem urbanizované oblasti se mi nechtělo.

Vyrazil jsem tedy do hor, jenž začínaly kousek od pobřeží. Bergen a přilehlé obce lemují pobřeží, z něhož se většinou prudce vypínají vršky mající okolo 500 - 600 m. Aglomerace je soustředěna kolem několika zálivů, jež jsou před Atlantikem chráněny řetězem ostrovů, a jež jsou také řidčeji obydlené.

Do Bergenu jsem to tedy vzal přes hory, na jejichž jméno jsem nějak nepřišel. Snad se jim říká podle vršků, tyčících se přímo nad městem - Sandviksfjellet a Ulriken (kam vede i lanovka). Podle nepodrobné mapky, jíž jsem dostal ve Vossu jsem to vzal do osamělých kopců a po čase narazil na značenou ztezku. Byla značena mužiky - kamennými kupičkami, které houstly tím víc, čím víc jsem se blížil městu. Ta zřejmě nejfrekventovanější cesta, vedoucí od jezer na Ulriken by se dala nazvat mužikovou dálnicí, neboť každý mužik se velikostí rovnal zhruba mohyle na Zlatém návrší v Krkonoších. Pěkně urovnané a sesazené kameny. I krajina na vrcholcích připomínala vrcholové planiny Krkonoš. Snad jen, že zde byla prudčeji zvlněna a ďolíky byly vyplněny jezery. Pořádně tam ale foukalo. Skoro jsem se až bál aby mě vítr neodnesl, někdy jsem měl totiž pocit jako bych se asi nepohyboval, pouze vzdoroval větru a silou vůle se pomalinku šinul kupředu, opatrně, zapřen do vichru od moře. Vzpoměl jsem si na Zelaznyho knížky o Amberu a nyní jsem měl pocit, že procházení vzoru jakoby se podobalo chůzi proti prudkému mořskému větru. Když jsem se ale dostal dále od moře, schoval se za některé další vršky, nebo sešel níže k jezeru, vítr se zklidnil.

Potkal jsem tam nahoře jediného dalšího turistu. Byl to takový pěkně čilý Norský stařík, neboť mě dohonil. Říkal, že je penzionista a chodit po horách začal právě když se dostal do penze. To je myslím hodně neobvyklé. Vybaven byl sice mapami, ale nikoli už proti nepřízni počasí. Co se po ránu jevilo jako předzvěst pěkného dne se totiž zvrtlo, zamračilo se více a výkled byl omezen hustým oparem, takže v údolích směrem k Bergenu jsem město pouze tušil a o moři jsem si mohl jenom nechat zdát. Navíc mi tvrdil, že podle předpovědi počasí mělo odpoledne pršet, a vskutku, trochu sprcho. Byl ale jen takový vytrvalý velmi mírný deštík, který člověk v tom větru skoro ani nevnímal. Společně jsme urazili pěkný kus cesty, ale ta se pak rozdělila. Stařík to otočil do údolí, na jehož konci čekal jeho automobil a já to vzal směrem na Bergen, pěknou oklikou jak jsem později zjistil, ale zato to byla pěkné cesta. Jen škoda toho počasí. Tolik jsem si přál vidět oceán, ale nebylo mi to ani v dalších dnech dopřáno. Pouze jsem si pořádně užil oceánského větru.

Po horách jsem kráčel celý den a nožky dostaly na kamenitých cestách a při prudkém sestupu k umělému jezeru Svartediket pěkně zabrat. Oproti silnicím mi to však nevadilo. U jezera, na jehož druhém konci byla vodní elektrárna a za ní Bergen, jsem si našel krásné místo na stan a uvelebil se přes noc. Přišlo mi to jako jedno z nejlepších stanovacích míst - u potůčku ve vyšším smrkovém lese, kousek od břehu jezere, kde jsem se sice chtěl vykoupat, ale nějak jsem se k tomu nepřesvědčit. Čekal jsem na sluníčko, ale to se ukázalo až když jsem Bergen opouštěl. Další den jsem tam ale skočil. Jen na chvilku, ale bylo to moc příjemné. Když jsem vylezl z vody.

Podél jezera vedla ztezka do města a přišlo mi, že je to jako nějaký park, spousta běžců jen co jsem se dostal na blízkou cestu. Ráno jsem to chtěl vzít kratší cestou po jižním přehu, ale něšlo to. Cesta skončile ve vodě a přešla ve stezku. Tou jsem se tedy dal. Nedlouho poté jsem však narazil na polom. I ten jsem ještě prošel, slezl do údolíčka a vylezl do kopce. Cestičku jsem už ztratil, ale stále jsem šel dál, neboť jsem se nechtěl vracet. To je ta moje zatvrzelost. Nechtěl jsem si přiznat porážku a to, že jsem se holt rozhodl špatně. Břehy jezera zde byly strmé, zalesněné a cesta žádná. Pouze vršek Ulriken se na mě z krkolomných výšin smál a já jako bych byl ztracen v severském pralese. Šel jsem ale dál, vzdálen od hladiny jezera, když tu jsem narazil na skalku, z níž se mi otevřel pohled na další cestu a na jezero. Zde jsem své zbytečné usilí konečně vzdal. Ačkoli jsem byl již za půlkou cesty, přesto jsem se obrátil nazpět. Nebyla tam přímo skála, na svahu tam rostly i stromy a průsekem vedly dráty vysokého napětí (těch bylo v těchto horách požehnaně), ale stejně mi přišlo jednodušší se vrátit a celé jezero si pěkně po cestičce obejít. Tady jsem přišel na to, že hledat si svou cestu za každou cenu je zkrátka blbost. Proč se nevydat tou krásnou, upravenou, zalidněnou a klikatou cestou vedoucí do města, ač se na mapě jeví mnohem delší?

Cestou nazpět po té okružní cestě jsem se dal do řeči se jedním věkově dost nevyrovnaným párem. Viděli mě na té skále nad vodou z druhé strany a teď se divili co jsem tam dělal. Já se v té chvíli už taky divil, co jsem tam u čerta dělal, a tak jsme se tomu alespoň pěkně zasmáli. Chlapík byl takový postarší sportovec a byl zde na procházce se svou mladou přítelkyní. Říkal, že se vrátil do svého rodiště, jenž před dlouhou dobou opustil a teď se jen diví co se změnilo a, že podobně. Slečna byla taková nevýřečná, zato pěkně pokyvovala hlavou a usmívala se našemu rozhovoru. Bylo to takové veselé setkání, netrvalo ale dlouho a než bys řekl švec byl jsem skoro v Bergenu.

Bergen

Svartediket (říkal jsem tomu v duchu Černá díra, ačkoli je to jen polo-překlad) se nachází hnedle vedle města a do centra to nebylo daleko. Díky svému předešlému bloudění jsem se notně opozdil a jelikož bylo počasí takové napolo pršavé a hustě oparové, chtěl jsem se podívat do nějakého muzea. Potkal jsem ale knihovnu a vzpoměl si, že by tam mohl být intenet zadarmo a tak jsem tam zašel a asi třikrát přetáhl povolených 15 minut, než mě chlapík upozornil ať se kouknu co je na cedulce nad monitorem napsáno. Přikývl jsem tedy a po chvilce s psaním emailu skončil a vyrazil daále do města.

Blížilo se už ke čtvrté a jak jsem zjistil, muzea byla mimo sezónu otevřena max. do čtyř. Tak jsem se alespoň pořádně po městě (resp. po jeho centru) prošel. Moc se mi tam zalíbilo.

Podél zátoky Puddefjorden jsem došel skrze central station do nejstaršího centra okolo zátoky Vågen a obešel ji z obou stran. Na severní straně je řada podlouhlých dřevěných domků podél nábřežná ulice Bryggen, kde bylo po dlouhá století centrum obchodu. Bergen býval jedním z hanzovních měst a v době svého největšího rozkvětu to bylo hlavní město Norska. Nyní má zhruba 230 000 obyvatel a velikostí je hned za Oslem. Mě však nadchlo mnohem více, nejspíš díky té dramatické krajině - strmé hory a dlouhé fjordy, ostrůvky na dohled a spousta barevných dřevěných domků. Ještě před sto lety byl Bergen skoro celý ze dřeva, ale časté požáry vedly k postupnému nahrazování dřeva dalšími stavebními materiály. Přesto je zde snad nejvíce tradičních malinkých či podlouhlých dřevených domků v celém Norsku. Celé to působí takovou poklidnou atmosférou. Ačkoli centrum vypadá skoro jako Oslo či Stockholm, je v porovnání s těmito městy malinké.

Je zde docela dost muzeí, z nichž jsem další den navštívil akorát kulturně historické (kde jsem strávil většinu doby po níž bylo otevřeno) a rybářské. To prvně zmíněné bylo zaměřeno na historii - dobu vikingů, příchod a rozvoj křeťanství, výstava ikon, doba reformace a výstava místních výrobků a lidové tvořivosti před příchodem průmyslové revoluce. Byla tam i výstava o Henryku Ibsenovi, slavnému to dramatikovi ale i kulturně-antropologické sbírky z kultur amerických indiánů a národů severu, plus jeden kout se zaměřením na starověký Egypt. Také jsem tam potkal několik slováků, kteří tam byli s dalšími zahraničními studenty na výletu a studovali v jakémsi nedalekém městečku. Rybářské muzeum bylo mrňavé a přecpané exponáty. Když jsem se zaptal, jestli poskytují i nějaké informace v angličtině, chlapík, který muzeum spravoval mi podal nádherný osobná výklad. Snad proto že nebylo daleko do zavírací doby a byl jsem tam jediným návštevníkem. Nějak jsme se spolu rozhovořili a po několika jeho pokusech mé otázky zastavit mi došlo, že je už asi zavřeno a taky by šel rád domů. Nechtěl to ale asi tak přímo říci a mě, nemajíc hodinky to ne a ne dojít ...

Navštívil jsem ještě valy okolo starého hradu, podobné trochu těm v Oslo, ale méně rozsáhlé. V přístavu taky kotvila menší flotila německých lodí z druhé světové války a zřejmě to bylo plovoucí muzeum a vypadalo to, že celkem populární. Tam jsem ale jen prošel okolo a tu a tam si něco vyfotil.

Poslední den jsem ještě jednou prošel centrem a pomalinku se vydal na stopa zpátky. Počasí se ale začalo měnit k lepšímu, dokonce i sluníčko vysvitlo a tak jsem ho užíval na několika místech s krásným výhledem na moře a nedaleké ostrovy. Opar začal pomalinku mizet, ale ne příliš. Chvíli jsem uvažoval o vyšplhání na některý z přilehlých kopců, abych měl pořádný výhled, ale když jsem se jedné babičky zeptal na cetu, dost mě od toho zrazovala. Bylo už docela pozdní odpoledne, a tak jsem se nechal přesvědčit, ať nahoru nelezu. Trochu mě to nakonec zamrzelo, protože jsem neuviděl ten oceán, na který jsem se tolik těšil, ale nakonce jsem se alespoň pěkně prošel po svahu s taky pěkným výhledem a skrze jedno údolíčko vyrazil ven z Bergenu, přes Eidsvåg a trochu bloudění okolo dálnice až za místo, kde jsem byl před čtyřmy dny vysazen. Poněvadž se začalo smrákat, vyrazil jsem do přilehlých nízkých kopečků hledat místo pro stan. Byly to většinou pastviny tak promočené a podupané, že mi to dalo ještě pěkný kus, než jsem našel své místečko. Bylo to na okraji hustého, nízkého, smrkového lesa a přišlo mi jako jediný rovný a suchý plácek široko daleko. Stan se tam akorát večel. Začalo taky docela solidně pršet, ale husté větve nade mnou mnoho vody dolů na jehličí nepropustili. Zapalování ohně byl také pěkný oříšek, neboť ačkoli bylo okolo spousta suchého smrkového chrastí, papír nechtěl hořet a žádnou slušnou březovou kůru jsem nenašel. Už už jsem chtěl své marné pokusy vzdát, když se větvičky konečně rozhořely a nerozdíl od předchozích pokusů po chvilce nezhasly, nýbrž chytly i silnější větývky. Stejně to byl takový divoký ohýnek, žádné kameny okolo a na jehličí. Ó jak jsem v té chvíli vzpomínal na předešlé dva večery na opařných březích téhož jezera, na vysoký les a břízy z jejichž pomocí oheň chytil raz dva ...

Cesta zpátky: z Bergenu do Stockholmu

Co říci o cestě zpět? Přišla mi jako mžik. Než jsem přejel celý Skandinávský poloostrov napříč v tom takřka nejširším místě, uplynulo asi tak deset dní a cestu jsem si pěkně užíval, s mnoha zastávkami a procházkami, ale cesta zpátky, to byla jenom rychlá cesta. Z jednoho auta do druhého, bez dlouhých prostojů, a kdyžtak se svézt autobusem. Většinu toho, co jsem se cestou nazpět dozvěděl či doslechl, jsem již zmínil jinde, takže jenom krátce.

Z Bergenu (resp. z Åsane) jsem vyrazil v pondělí ráno a přes několik sratičkých stopů dojel do Vaksdalu. Chvíli předtím jsem byl vysazen u velikánského mostu přes Sørfjorden a vyfotil si krásný pohled do širokého fjordu. Ve Vaksdalu jsem čekal dlouze, ale nakonec mě vzala jedna babička (ačkoli vypadala mladší, byla již v důchodu) a dovezla mě až kousek před Oslo do města Drummen. Povídal jsem si s ní skoro celý den, tak mi to alespoň přišlo. O Norsku a zdejším cestování a tom jak se časy mění. Ona nikdy Norsko neopustila, nýbrž cestovala pouze v této zemi. Když mě vzala, právě se vracela z návštěvy jednoho ze svých synů. Narodila se v malinkém městečku na západním pobřeží a postupně se přesouvala blíž a blíž Oslu, a nyní žila v asi tak 40 km vzdáleném Drummen. Cestou jsme měli udělali několik zastávek. První ve strmých horách a krásným výhledem na vodopád ve výšinách. Další  v jakémsi neznámé vesničce, kde se nacházel krásně zachovalý starý dřevěný kostelík, hned vedle novějšího a taky převážně dřevěného. Dovnitř jsme se sice nedostali, ale místo to bylo nádherné, sevřené horské údolí, kterým se vinula skoro prázdná silnice a tu a tam se ukázalo jezero. Další zastávka bylav zasněženém království Hardangerviddy, kde to pěkně studeně fučelo a kde jsme skoro vjeli do mraků. Při sjíždění z hor do kopečkovitého kraje jsme ještě na delší chvíli zastavili v převážně lyžařském středisku Gol a dali si svačinku a kafčo. Také jsme se podívali jak se vyrábí sklo v blízkém obchodě, kde se prodávalo a rozhovořili jsme se i majitelem obchodu s výrobky z ovčí vlny, který horoval proti mafii z Osla a velkým koncernům. Sám choval zdejší plemeno ovcí a nemohl své ovečky vynachválit. Také tvrdil, že právě do Golu na jatka někteří šikovní manažeři vozí ovce, jinak chované ve velkochovech v nížinách, jen proto aby zvýšili tržní hodnotu jejich masa. To je pak totiž vydáváno za "ekologické maso" oveček chovaných ve volné přírodě zdejších hor a je proto i v supermarketech dražší. Zkrátka, člověk neví komu má věřit. V tomto případě bych se přiklonil spíš na stranu tohoto chovatele (ačkoli samozřejmě hájil své zájmy - sám prodával maso do jakéhosi vybraného obchodu v Oslu) než uvěřil nálepce v supermarketu. Nevím, zda se to dá opravdu ověřit, že maso pochází odjinud, ale myslím, že ano.

Poslední zastávka byla až v Drummen před kempem. Sice jsem si chtěl spíš postavit stan někde stranou, ale vyhlídka na putování tímto vcelku velkým městem se mi nelíbila. Zeptat jsem se tedy zda si tam mohu postavit stan a kolik za to budou chtít zaplatit, přičemž jsem jen tak poznamenal, že pokud to bude moc, tak si spíš najdu místo jinde, nebo něco v tom smyslu. Majitel kempu se ale ukázal vstřícný. Říkal, že kemp se sice otvírá až za týden (kdy mu přijede autobus z Čech), ale že stan ať si klidně postavím, on že mi ještš otevře záchody, umyvárny a přinese mi tam vařič. Nic za to nechtěl, jen se zeptal odkud jsem, aby si to zapsal do své statistiky.

Bylo pozdní odpoledne, skoro veřer, a tak jsem se alespoň prošel po okolí, ulicemi města, abych si trochu protáhl svaly, kterým se tento den mnoho pohybu výjimečně nedostalo. Kemp se nacházel na břehu řeky, jež u kus dál do fjordu a do moře. Podél řeky byla cestička a jakýsi pobřežní park, pokud to tak mohu nazvat. Lidé tam chodili běhat, takže to byl park. Procházka to byla taky pěkná a večeře uvažená na elektrickém sporáku a ubytování v kempu, jako by byl první krok zpět do městského života, s věškerým pohodlím, jež skýtá.

Další den jsem město prošel a pokoušel se stopovat na nájezdu na dálnici do Osla. Stál jsem tam docela dlouho, nic moc místo to nebylo, ale nakonec mě někdo vzal. Byl to chlapík z Turecka a ukázalo se, že kurd. Již několik žil spokojeně v Norsku a spolu jsme se bavili mojí chabou švédštinou a on se svoují ne tak dávno naučenou norštinou. Stejně jsme se ale nějak domluvili a lehce probrali situaci v Kurdistánu. Vzpoměl jsem si přitom na Ondru s Pavlem, cestujícím někde v tamní oblasti. Kdo ví, jak se liší pohled z Norska s pohledem tamních obyvatel?

Tímto stopem jsem se dostal na půl cesty do Osla. Další míst obylo ještě horší a tak jsem to vzal autobusem s tím, že stejně chci utratit tu poslední norskou stovku v peněžence. Přišlo mi to hodně drahé, na ten kousek co jsme urazili. Zejména ve srovnání s lístkem z Osla do Årjangu, který jsem si koupil jen co jsem dorazil na Sentral station v Oslu. Měl jsem štěstí, neboť autobus do Švédska odjížděl během čtvrt hodiny. Lístek stál dvakrát tolik, co předchozí příměstský autobus, ale dojel jsem na něj desetkrát dál. Zbylých pár korun jsem utratil za malou svačinku na cestu, nasedl a jel. Lístek jsem kupoval tak, že jsem se postupně ptal kolik je to do té které stanice a vyšel mi právě Årjang, na něž mi ječtě peníze daly. Tentokrát jsem alespoň viděl jak okolní krajina vypadá, protože při cestě do Norsko jsem tudy projížděl v noci. Navíc mi přišlo, že uběhla mnohem rychleji.

V Årjangu jsem nejprve poprosil bankomat o nějaké peníze, protože jsem disponoval všeho všudy devíti švédskými korunami a jedním norským padesátníkem. Nic moc. Koupil jsem ti taky kus chleba, protože jsem předpokládal, že až do Stockholmu se ten den nedostanu, ale opak byl pravdou. Årjang vypadal jako takové zapadlé městečko, oblopené lesy. Když jsem ale došel na silnici, hned druhé auto mi zastavilo a řidič mě dovezl až do Karlstadu. Byl to majitel supermarketu ICA a taky občasný potápěč a cestovatel. Bavili jsme se tedy o supermarketech a bylo zajímavé to konfrontovat s předchozími pohledy místních obyvatel Norských hor. Tento chlapík vypadal spokojeně, obchod to byl zřejmě výnosný, ale byl takový zamlklejší. Zato byl ale rád, že mě vzal. Byl jsem v nějaké vesele upovídané náladě, snad proto, že jsem cestoval nečekaně rychle, a tak jsem ho docela dobře zabavil na cestě o níž prohlásil, že je neskutečně nudná (lesy, lesy, malinké kopečky a mírné zatíčky na poloprázdné silnici a k tomu ještě další lesy a lesy). Na to jak krásně bylo okolo Osla, zde se zatáhlo a začalo pršet. Värmland mě prostě nevítal a dělal vše proto, aby mě přesvědčil o opaku, než co naznačovalo jeho jméno a sluníčko ve znaku Kardstadu.

Hledat si místo na spaní poblíž toho města si už nějak nechtělo, a tak jsem se optal na cenu lísků na vlak a na autobus, a jelikož bus mi přišel na místnsi lístek koupil í poměry vskutku levný - za 120 SEK, bez váhání jsem si lístek koupil, poprocházel se po městě ve své pokračující veselé euforii, v jejímž světle mi město přišlo krásné a zajímavé. Prohlížel jsem si výklady a domy a jen tak si přemýšlel, kolik práce a tvořivosti je v tom všem ukryto. V každičkém předmětu a ozdobě na domu, kolik zkušeností a snahy musí být do každičkého kousku města vloženo, aby se fungovalo a abych se tu mohl takto bezstarostně a obdivně procházet.

Před setměním jsem nasedl na autobus a s půlnocí jsem byl ve Stockholmu. Po půl roce jsem ho opět uviděl novýma očima a podivil se nasvíceným barákům, jezerům a architektuře pod zataženou noční oblohou. Necítil jsem tam doma a že to tam znám, tak jako tomu bylo poslední dobou. Byl jsem znovu cizincem, cestovatelem na jedné ze svých delších zastávek a město se halilo do tajemného oparu neznáma, nepochopitelných struktur a noční krásy. Ulice byly skoro prázdné a ač jsem cestu dobře znal,vychutnával jsem si ji. Nebylo přeci kam spěchat. Minuta sem nebo tam, to přece nic neznamená. Cesta mě zavanula z Čech až sem, do Švédského velkoměsta - byla to touha cestovat, která mě sem v září přivedla, ale rychle jsem přivykl na zdejší život za zdmi domů, každodenní dopravní zácpy, ale i slunečné parky a jezera. Těch 16 dní na cestě mě probudilo ze spánku ve městě a je jen na mě, jestli do něj zvonu neupadnu či se nenechám ve víru událostí utonout.

Nyní, sedíc na kolejním pokoji je cesta spíše vzpomínkou a snem. Je však stále se mnou a je i ve mě. Možná, že se momentálně skrývá pod povrchem událostí všedního dne, ale je tam, popohání mě vpřed a jsem velmi zvědav, kam se jí ječtě nechám zavést.


Konec




Dopsáno ve Stockholmu dne 1.května roku 2004.


Zpět na úvodní stránku http://titek.wz.cz
Přidej komentář