Zu Ostern in die Schweiz

1.-5. DUBNA 2010

České a Saské Švýcarsko

Byl jednou jeden vandr do pohádkové země na pomezí Čech, Saska a Švýcarska.
Sešli jsme se postupně: v České Kamenici, v Chřibské a pod Spravedlností.
A tak jsme tak šli a šli, občas jako SUPi, jindy jako hobitci. Cesta šla loukami, lesy a údolími. Z hlubokých a chladných údolí, ůbočím podél strmých skal až na špičaté a skalnaté vršky a šírošírým rozhledem. Odkud šla přehlédnout země lesů a skal.
Jarní sluníčko svítilo a ve vodě si hrálo - a my s ním. A pak se začalo schovávat. A hobitci šli a šli, nemajíc vodu si řekli: "a nenajíme se dokud jí nenajdeme". A tak se i stalo. Hobitci se zase začali cítit jako supi - to když po úmorném trmácení našli vodu v hlubokém a chladném údolí. A tak se najedli, údolí prolezli až našli kamennou bránu do země Saské. Leč neprošli jí, voda jim v tom zabránila - ta voda, co tak dlouho hledali.
A tak zase šli a šli, až to všechno obešli, v lese pod kamenenem se vyspali a do Sas vyrazili až ráno. Země to byla taková jiná: na první pohled upravená, čistá, na první poslech s řečí odlišnou. Hobitci však opět nalezli sebe sama a na svačinách a obědech nešetřili. To se však stalo jejich společenství osudným: rozpadlo se. A hned nadvakrát: jedni hobitci hobitění už dále nemohli ani předstírat, a tak šli dál. Další hobitky bolely nožičky a na cestu se necítili, tož vyrazili za Mikulášem na vlak. Nebylo to však jednoduché hledání, najít ten správný vlak. Radit se palantírem na dálku museli! A tak byli tím palantírem uchváceni, až skoro zapoměli vyrazit. Nakonec se to však v dobé obrátilo a po několikerých peripetiích zpátky do Hobitína dorazili. I zbylí 4 hobitci nakonec, i přes to, že na chvíli z cesty sešli, dostihli supy, kterým už už docházela trpělivost a chtěli jít dál na vlastní pěst. Počkali však, a to společenství opět stmelilo. Jedni se cestou vydali do hlubin vlastní duše, zatímco druzí je vedli cestou skalitou až k výšinám a výhledům země Saské. A jak úchvatná krajina se to v podvečer přede všemi rozlehla! Nedozírné hloubky, hluboká mísa plná lesa, a horizont se špičatými skálami jak z Amériky! I přišel na hobitky i supy velký mír, smíření s končícím putováním i se sebou samými. Vodu našli, a ku spánku v temném lese dobře došli.
A ráno, ráno sešli do Hřenska, ven z pohádkové země. Tu znovu odhalila se pnutí ve skupině, když lodníci je rozdělili, tak že ani rozloučit se nestihli. Nakonec však všichni dobře do svých Hobitínů dorazili. Železní oři je tam dovezli. A tím skončilo supí hobitění.
Není to však konec, jenom zpráva z cesty, na níž se lidičkové sešli, prošli, pobyli a rozešli, aby se mohli sejít zas - na svém putování po krajiných vnitřních, vnějších a krásných.


sup.ekoserver.cz | titus.p@seznam.cz | XnView

NAVRCHOLU.cz